Proč obyčejné automobily vymizely ze závodních her? Zeptali jsme se přímo u automobilek | Kapitola 2
Pamatujete si na tuningovou mánii započatou prvním filmem Rychle a Zběsile? Představa, že svému naprosto průměrnému vozidlu dopřejete několik úprav, a tím z něj uděláte silniční střelu, tehdy fascinovala mnohé z nás. Ostatně stačí se podívat na všechny ty „jedničkové“ Octavie a Fabie, které občas na silnicích potkáváme po tu méně, tu více šílených tuningových kúrách. Dnes už tahle snaha působí spíše úsměvně, ale tehdy byly tuningové srazy tím místem, kde se děly věci.
To neznamená, že by se v dnešních závodních hrách pomalejší vozy nevyskytovaly. Jejich roli ale většinou suplují historické sporťáky, nebo obdobně staré bizarnosti jako trojkolky, hippie vozítka či mikroauta. Aktuální hry běžně obsahují stovky různých vozidel, pokud ale odečteme perly minulosti a rádobysportovní SUV, která si kromě městských center bohužel z nějakého důvodu podmaňují i virtuální závodiště, většinou se dostáváme ke stejným výsledkům. Přijde mi, že všechny moderní závodní videohry spolu sdílí snad 80 % vozového parku.
Souvisí kvantita s kvalitou? Aneb syndrom plné garáže…
V době, kdy běžná závodní hra obsahovala zhruba 40 vozů, jsme se za možnost výběru ze stovek možností bezmála modlili. Dnes, když je máme, ale zase nostalgicky přemýšlím nad tím, jaké to vlastně bylo, mít s virtuálními závodničkami nějaký vztah. Před 20 lety byl výběr v příslovečném showroomu naprosto zásadním rozhodnutím, protože jste s jedním autem strávili hned několik hodin. Během nich jste se pak naučili ocenit všechny jeho přednosti, a naopak nenávidět (či tuningem co nejvíce redukovat) jejich nedostatky.
Dnes si ve Forze na automatu točíte odměny takovým tempem, že pokud chcete, můžete každý závod odjet s úplně jiným vozem, z nichž si teoreticky nemusíte koupit ani jeden. A neberte mě zle – mít možnost volby je vždycky fajn. Tyto systémy však auta jaksi anonymizují, člověk je začne podvědomě brát jako generické krabice na čtyřech kolech, ke kterým se dostává prakticky bez námahy. Pro příměr ostatně nemusíme chodit daleko – tento efekt vlastně známe skoro všichni. Když jsme si ještě chodili do krámů pro fyzické herní krabičky, jednalo se bezmála o rituál. Dnes máme her v knihovnách kvanta, do toho další hromady titulů z předplatných, no a samotná koupě znamená prakticky jen několik kliknutí myší na digitálním tržišti. Pokrok je fantastický, ale občas bere životu kouzlo…
|
Každá závodní hra tedy zákonitě obsahuje hromady sportovních Audi, BMW, Mercedesů a Porsche. Nutným doplňkem jsou i supersporty od Ferrari a Lamborghini, a chybět samozřejmě nesmí ani klasické americké káry od Fordu, Chevroletu a Dodge. Doplňte několika japonskými a italskými legendami a voilá, vozový park je plný a fanoušci jsou spokojení.
Mě už ale upřímně nebaví v každé hře nasedat do BMW řady 3 E46, a už vůbec ne do skoro 60 let starého Fordu Mustang. Vždyť automobilová historie je neuvěřitelně bohatá, a to ani nemusíme sahat do let, kdy byl koncept videoher přítomen jen v bohaté fantazii nudících se dětí. Proč se ve hrách nesetkáváme třeba s VW Lupo GTI, Suzuki Ignis Sport nebo Fiatem Panda 100HP? A řeč nemusí nutně být jen o sportovně laděných vozech. Ostatně spousta automobilových nadšenců razí pravidlo, že na okruhu si nejvíce zábavy užijete právě s naprosto běžnými „prdítky“.
A něco na tom určitě bude. Když ve stoupání špatně přeřadíte u Koenigseggu Agera, tak se vlastě nic moc neděje. Těch 960 koní a hlavně 1100 Nm kroutícího momentu si velice rychle poradí. Ale dovolte si stejnou chybu s první Toyotou Yaris TS a najednou ztrácíte hned několik cenných vteřin. Ostatně ruku na srdce – opravdu vás baví okruhové závodění kupříkladu v až nechutně výkonném Bugatti Chiron, ve kterém musíte myslet na brždění už ve chvíli, kdy na výjezdu z předchozí zatáčky lechtáte plynový pedál?
Opět podotýkám, že není třeba zacházet do extrémů a nechat hráče závodit se vším, co má čtyři kola. I když jedním dechem dodávám, že představa padesáti atmosférických koní první Fabie Junior na virtuální Severní smyčce Nürburgringu zní velmi zábavně, možná až groteskně. A ano, jsem si vědom toho, že reálný svět nefunguje jako Need for Speed Underground. Tím, že z litrové Dacie Sandero vymontujete nádrž na plyn, a nahradíte ji lahví oxidu dusného, se rychlosti supersportů úplně nepřiblížíte. Jenže to já vlastně vůbec nechci. Nepotřebuji totiž šílené bodykity, plameny šlehající z výfuků ani magická tlačítka s „dusíkem“. Jen bych se ve hrách rád dočkal naprosto běžných vozů od běžných automobilek. Chci se utaženými vlásenkami proplétat v Seatu Ibiza FR, Renaultu Twingo GT či přeplňovanému Opelu Corsa. Ne v 482. generaci Chevrolettu Corvette, toho už mi za ty roky opravdu stačilo.
Otázka je tedy jasná – proč tato vozidla v dnešních hrách chybí? Základní problémy mohou být všehovšudy dva – buď nemají zájem vývojářské a vydavatelské týmy, nebo samotné automobilky. A obě situace jsou samozřejmě naprosto pochopitelné. Z pohledu herních studií je nad slunce jasné, že to naleštěné Lambo s miliony spoilerů hru prodá (zvlášť casual hráčům) podstatně lépe než na pohled líbivá, leč naprosto obyčejná Kia Rio. Automobilky zase nechtějí, aby se plechy jejich čtyřkolých miláčků krčily ve virtuálních nehodách, a to už vůbec ne v souvislosti s případnými policejními honičkami. A taky…
A víte co? Proč se automobilek nezeptat přímo? Proč se vaše vozidla neobjevují v dnešních automobilových hrách? Tak přesně tenhle dotaz jsem rozeslal hned sedmi automobilkám, u kterých mám pocit, že by se na virtuálních závodištích bez problémů uplatnily – minimálně ve větší míře než v současnosti. Navzdory několikerým urgencím se mi dostalo jen tří spíše vágních odpovědí, což tak nějak odpovídá na otázku, zdali automobilky vůbec mají zájem o videoherní participaci. O to více si však vážím odpovědí od automobilek Kia, Škoda Auto a Seat (Cupra), které publikujeme v plném rozsahu. Zdá se, že to s budoucností civilního ježdění ve hrách není zrovna růžové.
Související články
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
